Kapitola 2.

23. července 2014 v 18:00 | Autor: Kate Thompson, Překlad: Denisa Kwapulińská |  Stvoření noci

Další kapitola Stvoření noci. Bobbyho rodina se pomalu seznamuje s novým domovem.




Na cestě před domem byla zaparkovaná stará Škodovka.

,,Přesunu ji pryč," řekl PJ. ,,Poslední nájemník jí tu nechal když odešel. Hádám, že za moc nestojí."

Skoro jsem mu řek, že se s tím nemá zatěžovat, protože jsem ochotnej ji přesunout za něj. Celou cestu až do Dublinu. Všim jsem si, že nemá žádný poplašák, a věděl jsem, že se tyhle starý dají jednoduše nastartovat i bez klíčků. Beetle by věděl jak na to. Nemoh jsem uvěřit vlastnímu štěstí. Únik naservírovanej až před nos. Pokud seženu prachy na benzín, mám to vyřešený.

Dům byl jakejsi druh chaty na který bylo přilepený další poschodí. Venku to vypadalo celkem OK, teda pokud se vám takový věci líběj. Velkej, tlustej a zelenej živej plot. Kytky ve starých kýblech. Ale hlavní dveře z vlhka v rámu tak nabobtnaly, že se PJ proti nim musel zapřít bokem aby je vůbec otevřel. Vevnitř to bylo spíš jak v kůlně než v baráku. Chladno jak venku a vzduch byl tak vlhkej, že byste ho mohli pít. Byla tam malá chodbička s plísní na zdech a koupelnou votevírající se ven přesně naproti hlavním dveřím. Z tý pak vedly další dvoje dveře, jedny do vobýváku a druhý do kuchyně, kde byl velkej, starej sporák. Taky vodsud vedly schody někam nahoru a hned vedle nich byl zadní vchod. Zeď za komínovou rourou byla pokryta černými šmouhami.

,,Čadí. Tyhle starý domy. S tím se nedá nic dělat," vysvětlil PJ.

Horní patro vypadalo nověji. Bylo tam vodpočívadlo a tři pokoje s dřevěnými zdmi, vymalováno bylo nějakou hnisovitou barvou. Postele byly starý a vopotřebovaný, komodám trčely zásuvky a skříně byly rozviklané. Otočné zrcadlo na toaletním stolku zíralo do stropu.

V největším pokoji mi máma řekla: ,,Tenhle můžeš mít ty Roberte. Můžeme ti sem nastěhovat pracovnís stůl."

,,Pracovní stůl?" řek sem. ,,Co bych s ním dělal?"

,,Na učebnice," objasnil PJ nevinně. ,,Na úkoly a tak. Nějaký ti určitě najdu, nech to na mě."

,,Úkoly?" řek jsem. ,,Tvrdila jsi že tu budem jen na léto."

Máma mi za jeho zády pohrozila pěstí.

,,A mimochodem," pokračoval jsem. ,,Říkal jsem, že nezůstávám."

Vypadala naštvaně. Následovali jsme PJ do středně velkýho pokoje, kde řekla: ,,Tenhle bude můj. Líbí se mi výhled."

Nejmenší ložnice vypadala jako krátká chodba se šikmou střechou místo jedný stěny. ,,A tohle bude tvůj pokojíček. Co na to říkáš?" řekla máma Denisovi.

,,Ne!" zakvílel a přilepil se na ni. ,,Nechci pokojíček. Chci domů!"

Pořád ještě vřískal, když jsme PJe následovali zpátky dolů, tak ho musela vzít do náruče a snažila se ho přes jeho hlavu překřičet.

,,Je to tady krásné, upřímně, přímo fantastické. Líbí se nám to."

PJ otevřel přístěnek pod schody. Byl nacpaný k prasknutí, plný krabic a pytlů z vodpadkových košů.

,,Doufám, že vám to nevadí," řekl. ,,Nějaké věci tu patří tomu chlapíkovi co tu před vámi bydlel."

,,Nechci žádný pokojíček!" křičel Denis.

,,Nevěděl jsem co s tím dělat. Nechtěl jsem to vyhodit, protože by se pro to jednoho dne mohl vrátit, nikdy prostě nevíte," pokračoval PJ.

Mamka se zatvářila zděšeně.

,,Ach, není třeba se strachovat," vysvětlil. ,,Je to strašně příjemný chlapík. Opravdový gentleman. Lars, tak se jmenuje. Švéd. Ale odešel trochu náhle, jakoby..."

,,Proč?" zeptala se.

,,Nikdo neví," pokrčil rameny. ,,Jednoho dne prostě zmizel."

Máma se tvářila ještě zděšeněji, ale PJ řekl: ,,Není se čeho bát. Byla tady policie a trochu se tu porozhlédla. Nenašli nic podezřelého. Vzal si sebou pas, řidičák a tak, takže musel mít nějaký plán. Jen to bylo krapet náhlé, to je vše."

,,Dlužil vám nájemný?" zeptal jsem se.

,,Ano, ale ne moc. Neřekl bych, že by to s tím mělo něco společného."

,,My taky," přikývla moje máma. ,,Měla bych vám dát zálohu."

Pokusila se Denise postavit na zem, ale ten jen zvýšil hlasitost. Normálně by se nevopovážil. Mamka by z něj vobyčejně za takovej rámus vymlátila snad šest druhů hoven, ale věděl že by to neudělala před někým cizím. Zase ho musela zvednout.

,,Nedělejte si starosti," řekl PJ. ,,Nějaký další den to bude úplně stačit. Usaďte se tu a vybalte si." Ukázal z okna. Na obou stranách kopce tam byly dvě velký louky, nad nimi pár domů a spousta kůlen - statek hned na první pohled.

,,Tamto, to je můj dům, ten dvoupodlažní. Jestli něco budete potřebovat, tak stačí zavolat."

Dal mi klíče. Následovali jsme ho od té doby co jsme vystoupili z busu, a následovali jsme ho i teď, když vyšel ven. Před dveřmi od auta se zastavil a otočil se k nám.

,,Nějaký den ti sem dolů pošlu Colemana," řekl mi. ,,Je asi tvého věku." Pak pohlíd na mámu. ,,Nejspíš vás navštíví i moje matka, má ráda přehled. Občas má divné nápady, ale toho si nevšímejte."

Nastoupil do auta a vodjel pryč. Máma za ním mávala, pak vzala Denisovu ruku a mávala s ní také. Zmlkl když jeho potenciální ochrana zmizela.

,,Věřil bys tomu?" řekla mi. ,,Žádná záloha, žádný nájem, nic. Mohli bychom udělat cokoliv. Vykrást to tu, nebo zapálit."

,,Nestrkej mi nápady do hlavy," řek jsem. Ale byl jsem stejně překvapenej jako vona. Opravdu. Nemyslím si, že by nám někdo někdy předtím tak důvěřoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama