Původní verze, část druhá

15. července 2014 v 10:18 | Denisa Kwapulińská |  Smaragdový meč


To co jsem viděl očima Padlého mne nanejvýš potěšilo. Její průvodce byl zraněn a nezbývalo ji nic jiného než čekat až tam dorazím, když jsem se probral z tranzu uvědomil jsem si jak hlasitě směji. Ano, vše totiž šlo podle mých plánů, vše mi vycházelo a před chvílí jsem si vychutnal nádhernou výhru. Nějakou dobu jsem musel odpočívat protože mi tak mocné kouzlo vzalo mnoho energie ale pak jsem znovu vyskočil na koně a v doprovodu dvou vojáků a pěti dzar'raků jsem se za ranního rozbřesku vydal k cíli své cesty.

Spatřil jsem ji již zdálky, stála a ruce měla opřeny o Smaragdový meč. Jeho dokonalý tvar a barva mě fascinovaly, nemohl jsem se dočkat až jej budu mít, zároveň s tím jsem slyšel nesouhlasné vrčení které se k nám neslo od jejího dračího souputníka. Pohled na jeho zraněné, neobratné tělo, oči plné opovržení a touhy mne roztrhat na kusy byl něčím nepopsatelným. Zoufalost z něj doslova přímo číšela a já musel odolat silnému nutkání, na mučení draků bude dost času později. Nakázal jsem koni aby zvolnil tempo a přiklusal jsem k ní na vzdálenost jednoho metru, mí vojáci zůstali nepatrně za mnou a byl jsem si jist že se obrovským obloukem vyhýbají Ergechšovi narozdíl od dzar'raků kteří se sekupili do půlkruhu kolem nás.

Seděl jsem mlčky v sedle a vychutnával si ten vítězný pohled svrchu, ona mi ho drze opětovala a tvářila se nanejvýš hrdě. Musel jsem se pousmát, byla to velmi silná mladá žena a nebýt toho hloupého proroctví které nám předurčilo být nepřáteli určitě bych ji přijal do svých služeb.

,,Tak vévodo," promluvila jasným, nezlomným hlasem, ,,budeš na mě jen zírat a nebo si vezmeš ten meč?" probodla mě pohledem a prsty o něco křečovitěji sevřela jílec Smaragdového meče. Jistě, musela být vyděšená ale dařilo se jí to velmi dobře skrývat.

,,Rád si vychutnávám porážku svých nepřátel," odvětil jsem s úšklebkem. Můj kůň na ni děsivě zachrčel, očima se soustředil jen na meč a majitelku by, jak to vypadalo, nejraději rozdupal na prach. Měl jsem co dělat abych ho ovládl.

,,Nejsem poražena, k tomu aby se tak stalo by jsi se mnou musel bojovat jeden na jednoho jako pravý muž," nesouhlasila s opovržením. Její slova mne rozčílila, původně jsem ji chtěl meč jen vzít ale pokud si mě neváží nebudu otálet s jejím zabitím.

,,Važ svá slova! Jsi v nezaviděníhodné pozici!" odsekl jsem jí.

,,To je možné ale já se nehodlám vzdát bez boje," usmála se na mě provokativně. Krátce jsem zhodnotil celou situaci a sesdl. Vzadu za sebou jsem uslyšel tiché zaševelení jak si mezi sebou mí vojáci něco šeptali, dzar'rackové poněkud děsivě mlčeli.

,,Chceš boj? Máš ho mít," tasil jsem bez varování. Reagovala velmi pohotově a mou ránu se jí podařilo odrazit, pak provedla nádherný výpad ten ale k její smůle neprošel mým kouzlem posíleným brněním. Překvapilo mě to, přece jen měla mocný Smaragdový meč a myslel jsem že ani má kouzla proti němu neobstojí. Na druhou stranu jsem věděl za jakým účelem byl stvořen a k čemu jeho magie sloužila, přesto jsem doufal v trochu víc.

Na kratičkou chvíli se ji v obličeji objevil překvapený výraz, poté ji nejspíš došlo proč mne nemůže zasáhnout a to v ní probudilo zuřivou touhu mě porazit. Opravdu se nevzdává snadno. Následně jsem vyhnal z hlavy veškeré zbytečné myšlenky, soustředil se jen na řinkot našich zbraní a pozoroval jsem ji abych uplatil své dlouhá léta zdokonalované umění boje s mečem. Nebyl jsem dobrý jen v magii kterou jsem se naučil od své milované matky, což ta ubohá dívka vědět nemohla. K mé sílicí radosti byla i ona velice zdatná šermířka, pokud by skončila příliš rychle nemohl bych si to tolik vychutnat a tak mě prodlužující se boj bavil čím dál tím více. Cítil jsem jak se svaly v mém obličeji stahují do úsměvu kterého jsem nebyl schopen už věčnost, mé pohyby se zrychlily a údery zesílily. Dívka se stále odvážně snažila blokovat mé útoky jenže já zaznamenával jak hůře jí to jde, stačila už jen chvíle abych ji definitivně porazil.

Do posledního úderu jsem vložil veškerou svou zbývající sílu což ji vyhodilo Smaragdový meč z rukou, v ladném oblouku odletěl stranou a šikmě se zabodl do země. Pocítil jsem úlevu a zároveň vzrušení, její oči mne pozorovaly jako bych byl nějaké obludné zvíře které ji hodlá pozřít.

,,Vyhrál jsem," konstatoval jsem a rozmáchl se. Zavřela oči a ani se nepohnula, nejspíš se se svým osudem smířila. Byla to opojná chvíle když ji ostří zasáhlo a prokousávalo se její zbrojí, sekl jsem jí od ramene šikmo dolů ale nedával jsem to toho příliš mnoho síly abych ji nerozťal vejpůl. Složila se na zem s neuvěřitelnou lehkostí, téměř neslyšitelně vzdychla a tráva kolem ní se začala barvit do ruda. Teprve teď jsem byl schopen ocenit její nesmírnou krásu, ty havraní vlasy, úzké a smyslné rty, dokonale tvarované obočí a nádherné oči. Jakmile je ležíc otevřela ruka s mečem mi mírně poklesla, tak smířilivý pohled jsem v žádných očích ještě nikdy neviděl. Chtěl jsem své dílo i přes lehké rozrušení dokončit ale drak co ji doprovázel staršlivě zaryčel, byť byl sám téměř na pokraji smrti nějakým záhadným způsobem se k nám dokázal doplazit.

,,Nech ji být! Vem si ten prokletý meč a odejdi!" zavrčel a vycenil na mě zuby. Zaváhal jsem, to kvůli čemu jsem ji stíhal je přece tady, můžu si to kdykoliv vzít, na druhou stranu jsem to chtěl završit jejím usmrcením. ,,Umírá, už ti nebude příteží!" pokračoval neochvějně.

,,Budiž," přikývl jsem nakonec. Nebylo třeba to zbytečně dramatizovat, vyhrál jsem a získal Smaragdový meč, teď se jen musím vrátit domů za svým synem a vše zas bude tak jak má být. Naposledy jsem pohlédl do její čím dál tím bledší tváře, pak jsem došel pro meč a roztřesenýma rukama jej vytáhl ze zeminy. Vnímal jsem jak mi pod prsty jemně vibruje, pocit ho vlastnit byl nepopsatelný, poté jsem zavelel k odjezdu.

*****

Cítila jsem se velmi zmatená když jsem se probudila a zírala do rudočerné plachty nad sebou. Měla jsem přeci zemřít a takhle určitě posmrtný život nevypadal. Pokoušela jsem se posadit ale rána přes hruď mě velmi bolela.

,,Vidím že jsi vzhůru," vešel do stanu jakýsi mladý voják. Instinktivně to se mnou trhlo když jsem si všimla Varešova znaku na jeho prsou. Takže mě zajali?

,,To je skvělá zpráva!" uslyšela jsem povědomé uchechtnutí a vzápětí na to strčil Darak svojí tlamu do vchodu, ten na něj byl příliš úzký a nízky takže se mu tam vměstnala jen špička čenichu. Připadala jsem si čím dál tím zmatenější.

,,Uklidni se, žádné nebezpečí ti nehrozí," snažil se mě voják utěšit protože si nejspíš všiml mého rozpoložení.

,,Opravdu?" pronesla jsem značně nevěřícně i přes to že Darak funěl dovnitř a neustále natáčel hlavu jak se pokoušel nakouknout.

,,Teď mi nejspíš nebudeš věřit, ale je to tak," vysvětlil mi a sundal si helmici. Tu tvář si nešlo s nikým splést, byl to Galreat, Varešův syn. ,,Musíš pochopit že je otec nemocen, to sice jeho činy neospravedlňuje ale taky to neznamená že bych s tím co dělá souhlasil," usmál se na mě a přistoupil blíže k mému lůžku. ,,Jakmile jsem se dozvěděl kam má namířeno, tajně jsem se větřel k jeho jednotkám a pronásledoval ho, bohužel se mi ale v táboře který nechal zřídit kousek odsud ztratil. Omlouvám se, kdybych na něj dával větší pozor dokázal bych tomu všemu jistojistě zabránit," zatvářil se.

,,Dobře, dobře, omluvu přijímám ale jak jsi to myslel s tím že je vévoda nemocný?" zajímalo mě. Možná byl trochu strhaný ale nemocně rozhodně nevypadal.

,,To ta magie, den po dní ho užírala až se z něj stalo to čím je dnes. Dříve takový nebyl," povzdychl si smutně. Uvěřila jsem tomu, během souboje jsem si všimla výrazu v jeho očí a krom krutosti tam i hodně hluboko byla spousta bolesti. ,,Před pár dny jsem obdržel zprávu od posla že se po příjezdu domů zamkl v pokoji a odmítá z něj vyjít, zešílel," konstatoval a zahleděl se do země. Nechápala jsem to.

,,Tomu nerozumím, proč tedy chtěl Smaragdový meč?" zeptala jsem se ho.

,,Z nějakého důvodu věřil že jsem na smrt nemocný a že ten meč má schopnost mě uzdravit. Na jeho duši se musel živit některý z těch démonů které povolal a to jej zlomilo. Poslyš, nechtěla by jsi odjet s námi?" změnil obratně téma.

,,S vámi?"

,,Ano, ke mně domů. Směla by sis užívat pohodlí a klidu," nabídl mi. Já jsem ale už byla rozhodnutá, chtěla jsem se vrátit domů a dohnat to co mi uteklo. Chci poklidný život v nádherné divočině.

,,Musím tě odmítnout, Galreate. Způsobilo by to rozruch a žít poblíž Vareše je podle mě neuctivé k jeho osobě. A Daraka by měšťané určitě neuvítali s otevřenou náručí. Děkuji ti za péči ale chci abys na mě potom co odejdu zapomněl," pousmála jsem se. Galreat vypadal na to že začne protestovat ale pak si to rozmyslel a přikývl za což se mu byla velmi vděčná.

,,Děláš rozhodnutí za mě?" ozval se Darak naoko rozzlobeně.

,,Ne, to vůbec ne. Můžeš se rozhodnout sám ale moc by mě potěšilo kdyby si odešel se mnou, v mém kraji se ti bude líbit a pokud by tě nepřesvědčilo ani to tak draky téměř uctíváme," zazubila jsem se.

,,V tom případě je rozhodnuto!" zahřměl a společně jsme se všichni rozesmáli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama