Upravená verze, část druhá

19. července 2014 v 14:22 | Denisa Kwapulińská |  Smaragdový meč




Vítr mi hučel v uších a z krajiny pode mnou byla jen pláň plná temnoty. Na nebi zářily hvězdy a já seděla na hřbetě rychle se pohybujícího ještěra s vědomím, že pád by byl smrtelný. Udržet se nebylo snadné, ale naštěstí byl Darak posetý řadou různých trnovitých výběžků mezi které se dalo s jistou dávkou šikovnosti zaklínit. Raději jsem se nezabývala tím jak moc by mi to bylo platné například při letu vzhůru nohama.

,,Jak dlouho ještě?" řvala jsem z plných plic aby mě bylo vůbec slyšet.

,,Tímhle tempem? Brzy už budeme v polovině naší cesty," řekl přičemž on řvát nemusel. Jeho hlas byl dostatečně hluboký a hlasitý.

Byli jsme na cestě už zhruba pět hodin, a já začínala být z té nepohodlné pozice mírně zpřelámaná, ale byla jsem smířená s tím že to budu muset očividně ještě chvíli vydržet. Přitiskla jsem se víc k hladké šupinaté kůži a mé myšlenky se znovu vrátily k proroctví.

Havran a černý topol. Já byla havran. Narodila jsem se v Quirrii, zemi která je známá jako místo kde lidé vládnou zvěři, což ale není úplně pravda. Nevládneme jim, jen utvoříme magickou smlouvu která je výhodná pro obě strany. Když smlouva skončí nebo je zrušena, zvíře je volné. To proč jsem ale byla označena za dítě z proroctví není jen kvůli tomu kde jsem se narodila, je to především díky mým černým vlasům. Quirrijský lid je zlato nebo stříbrovlasý. Tmavé vlasy jsou rarita která se neobjevila už stovky let. Proto mne vůdce klanu adoptoval a náležitě vychoval. Záviděla jsem ostatním dětem které si mohly beztarostně hrát, a nemusely se bát o vlastní osud a osud celého kraje.

Vareš je topol. Od smrti svého otce začal dobývat jedno území za druhým. Jeho vévodství se rozrostlo do nevídaných dálek, a také jím protéká řeka Skarla, největší v okolí. Díky jeho výbojům, zlořečené magii která pošpiňuje zemi i vzduch a masakrům, mi nebylo dopřáno uvést tuto zemi do Zlatého věku. Většina obyvatel věřila že jsem jejich spása, budoucí královna která přivede věčný blahobyt a mír. Takových proroctví však bylo vyřčeno mnoho, a jenom kvůli nim mne vévoda stíhá a přeje mi smrt. Vlastně v tom hraje svou roli i Smaragdový meč. Měla jsem se ho vzdát, měla jsem utéct a schovat se někam kde bych měla klid, protože i když jsem byla vychována k tomu zemřít, chci žít. Ale nemůžu dovolit aby se dostal do Varešových prstů, teď už ne. Zničím ho. A pak se děj co je mi osudem dáno.

,,Drž se!" vyhrkl Darak najednou a začal prudce klesat. Z mého subjektivního pohledu to silně připomínalo volný pád, a na malou chvíli jsem měla dojem že se rozmázneme o zem. Vyrovnal to až těsně nad špičkami stromů, které jsem v mdlém měsíčním světle rozeznala i já.

,,Co se děje?" zakřičela jsem a křečovitě svírala jeden z jeho trnů. Dračí oči mají přímo vynikající noční vidění, ani nevím co bych si bez Daraka počala.

,,Něco nám letí naproti. Je to ještě daleko, ale nemám z toho příliš dobrý pocit. Bude lepší když si nás to nevšimne," vysvětlil a letěl tak nízko jak jen to šlo. ,,Musíme změnit směr."

,,Dobrá," přikývla jsem a povzdechla si. Darak se mlčky stočil prudce doleva aby neznámého obletěl. Neustále jsem se otáčela a mžourala do tmy. I já jsem cítila že něco není v pořádku. Měla jsem nepříjemný pocit, že ná nás čekají vážné problémy.

,,Přibližuje se!" vyhrkl Darak když jsme se ocitli nad jezerem. To nebylo dobré, jak rychlé to muselo být aby nás to dostihlo? A pak jsem si všimla stínu na vodní hladině, otřásla jsem se a vzhlédla. Stíhal nás stínový démon dračí podoby.

,,Je za námi!" vyjekla jsem. ,,Vypadá to jako drak znetvořený černou magií!!" pokračovala jsem a zhnuseně sledovala tvora jehož fyzická podstata neustále vířila a přesouvala, jako by byla tvořena kouřem.

,,Ano," souhlasil Darak, v jeho hlase jsem s překvapením zaznamenala stopy znechucení a zlosti. ,,Je to Ergechš," zavrčel slovo které jsem nikdy neslyšela jako nejhorší nadávku, ,,padlý drak oživený s pomocí magie. Narozdíl od ostatních tvorů je při stvoření Ergechše potřeba draka jehož duše byla za života špatná. Tím vznikne velice silný a nebezpečný démon," vysvětlil a začal znovu stoupat. Tato informace mě poněkud znepokojila.

,,Lze ho nějak zničit?" otázala jsem se opatrně. Démon který nám byl v patách zatím nevypadal na to že by na nás chtěl zaútočit. Musel ho někdo ovládat, někdo jako vévoda.

,,Jen stěží. Abych se přiznal je tohle poprvé co nějakého vidím. Obávám se že na to sám stačit nebudu," odpověděl mi zachmuřeně. To byl pro mě šok. Doposud jsem žila s vědomím že je dračí magie tou nejmocnější a vyrovná se i dzar'rakům. Jenže co když proti vám stojí démon stvořený přímo z draka?

,,Neměli bychom se pokusit se mu nějak ztratit?" navrhla jsem. S něčím takovým v zádech jsem se necítila zrovna bezpečně, proti tomu bylo balancování na leticím drakovi hotovou relaxační záležitostí.

,,Uvidíme," přikývl a nabral rychlost, pak znovu prudce zabočil a klesl ještě víc. K naši smůle si pronásledovatel rozmyslel svůj doposud netečný let. Okamžitě nás dohnal a nepříjemně na Daraka dorážel. Jakmile si všiml že je statečně ignorován, zvolil jinou taktiku. Začal na nás chrlit dávky ohně jehož plameny byly černější než noc. Také z nich sálalo neuvěřitelné horko i přes to, že se jim Darak pokaždé obrovským obloukem vyhnul. I nepatrný kontakt by nás oba dozajista spálil na uhel.

Nezbývalo nic jiného než před ním zběsile kličkovat a uhýbat, ale něco takového nemůže ani drak příliš dlouho vydržet. Pokoušela jsem se vymyslet cokoliv co by nám pomohlo. Teprve až pak jsem si vzpomněla, že se mi u pasu vlastně houpe magický meč.

,,Mám nápad! Použiju ten meč!!" zařvala jsem a opatrně jsem se snažila vyškrábat na nohy, jenže při tom manévrování to nešlo zrovna jednoduše.

,,Neblázni!" okřikl mě a tak prudce změnil směr až mě to málem smetlo. Ercheš toho měl nejspíš už plné zuby, protože právě v tu chvíli zanechal pokusů o naše opékání a provedl zdařilý úder svým tělem o kterém jsem si ještě stále myslela že je nehmotné. Jeho dlouhé, jehlicovité zuby se zakously do Darakova krku a vzduch zaplnily drobné kapičky krve. Vykřikla jsem, zmobilizovala veškeré síly a vyskočila s mečem v ruce na nohy. S řevem kterým jsem si dodávala odvahy jsem se ohnala po jeho hlavě jenže byl příliš rychlý. Ocasem mi vyrazil dech a srazil mě jako nic.

Chumel dvou dračích bytostí se velmi rychle vzdaloval. Vlastně jsem se vzdalovala já a to směrem dolů. Padala jsem. Krátce na to se ale dvě černé tečky oddělily, a jedna z nich zamířila za mnou. Doufala jsem že je to Darak, a že to není jeho bezvládný pád. Poté co se zem pode mnou povážlivě přiblížila, jsem s těžkým heknutím, které mi znovu navrátilo dech, dopadla do prostoru mezi několika trny.

,,Jsi v pořádku?" hlesl tiše, což mě pořádně znepokojilo, stejně jako fakt že jsme pomalu plachtili k zemi. Vyděšeně jsem si všimla velké rány na jeho boku.

,,Jsem ale ty ne!" cítila jsem jak mě v očích pálí slzy. Nebýt mě tak by takhle nemusel vůbec dopadnout. Uchechtl se a lehce se snesl na zem kde zůstal těžce oddychujíc ležet. Ergechš přistál se svým mrazivým, vítězoslavným řevem jen pár metrů od nás, pak do mě zabodl dvojici svých ohavných očí až se mi z toho udělalo mdlo.

,,Zzůssstaň kde jsssi!" zasyčelo to. ,,Nebo ho zzabiju!"

Myslel to vážně a já neměla žaludek na to abych sledovala jak Daraka něco tak hnusného a zkaženého zabíjí. Kvůli mně umřelo už dost všelijakých bytostí a to mi stačilo. Kdybych tak ovládala bílou magii. Zkusila bych mu tu ránu zacelit, ale ani kdybych to uměla nebylo jisté jestli by mi to dovolil. Draci jsou až příliš hrdá stvoření. Budu muset čekat.

,,Co to děláš?" zachraptěl Darak. ,,Okamžitě odsud zmiz!" parkrát mávl křídly a mátožně se postavil, při tom vrhal po dračím démonovi ošklivé pohledy.

,,Nikam nejdu," řekla jsem pevně a odhodlaně až se na mě s překvapením zadíval. ,,Nenechám tě tady napospas té příšerné věci," snažila jsem se o nekompromisní tón. Bylo na čase abych se konečně chovala tak jak mě po celou dobu vychovávali.

,,Lehni si a odpočívej nebo tě k té zemi přikurtuju," ukončila jsem náš rozhovor a otočila se na Ergechše kterému jsem věnovala velmi pohrdavý pohled. Oddychla jsem si když jsem za sebou uslyšela žuchnutí které znamenalo Darakovo rozhodnutí řídit se mou radou. Musel na tom být opravdu špatně, ale kvůli mně byl ochotný bojovat dál i kdyby mu to přineslo jistou smrt.

Rozhodla jsem se. Už nebudu před vévodou dál utíkat. Nemělo to smysl. Tasila jsem meč a zabodla jej do hlíny vedle sebe. Byla jsem ochotna tady čekat třeba až do skonání světů. K mému překvapení se Vareš objevil už za dvě hodiny.

*****

Když jsem se probral z tranzu uvědomil jsem si že se hlasitě směji. To, čeho jsem dosáhl skrz Padlého mne naplnilo potěšením. Její průvodce byl zraněn, a ji nezbývalo nic jiného než čekat až si pro ni přijedu. Vše jsem měl doslova na dosah ruky. Zbývalo jen vychutnat si výhru do posledního doušku. Ale prvně jsem si musel odpočinout. Mocná kouzla mi vždycky seberou mnoho energie a já potřeboval být v plné síle. Znovu jsme se vydali na cestu za ranního rozbřesku. Slunce mě vítalo.

Spatřil jsem ji už zdálky. Stála opřená o Smaragdový meč a vyhlížela mne. Dokonalý tvar a barva zbraně mě fascinovaly. Z úžasu mne vytrhlo až vrčení které se neslo od jejího dračího souputníka. Pohled na jeho zraněné, neobratné tělo, oči plné opovržení a touhy mne roztrhat na kusy byl něčím nepopsatelným. Zoufalost z něj doslova číšela a já musel odolat silnému nutkání, na mučení draků bude dost času později.

Nakázal jsem koni aby zvolnil tempo a přiklusal jsem k ní na vzdálenost jednoho metru. Mí vojáci zůstali nepatrně za mnou, a byl jsem si jist že se obrovským obloukem vyhýbají Ergechšovi narozdíl od dzar'raků kteří se sekupili do půlkruhu kolem nás.

Mlčky jsem seděl v sedle a vychutnával si vítězný pohled svrchu, ona mi však drze opětovala a tvářila se nanejvýš hrdě. Vskutku dítě proroctví, silná žena hodna toho být královnou kdyby její osud nebyl proti mně.

,,Tak vévodo," promluvila jasným, nezlomným hlasem, ,,budeš na mě jen zírat a nebo si vezmeš ten meč?" probodla mě pohledem a prsty o něco křečovitěji sevřela jílec Smaragdového meče. Musela být vyděšená ale dařilo se jí to velmi dobře skrývat.

,,Rád si vychutnávám výhled, který je vskutku neobyčejný," odvětil jsem s úšklebkem. Můj kůň na ni děsivě zachrčel, protože by ji nejraději rozdupal na prach. Měl jsem co dělat abych ho ovládl. ,,Předej mi meč a uvidíme co bude pak," pousmál jsem se.

,,Dát ti meč? Jen tak? Jsi snad zbabělec, že si ho ani nedokážeš vybojovat v boji jeden na jednoho jako pravý muž?" uchechtla se opovržlivě. Její slova mne rozčílila. Původně jsem ji chtěl meč jen vzít ale uvědomil jsem si, že nebudu otálet s jejím zabitím.

,,Važ svá slova! Jsi v nezaviděníhodné pozici!" zavrčel jsem výhružně.

,,Toho jsem si vědoma. Ale bez boje se nevzdám," řekla provokativně. Krátce jsem zhodnotil celou situaci a sesedl.

,,Chceš boj? Máš ho mít," tasil jsem bez varování. Reagovala velmi pohotově a mou ránu se jí podařilo odrazit, pak provedla nádherný výpad ten ale k její smůle neprošel mým kouzlem posíleným brněním. Překvapilo mě to, přece jen měla mocný Smaragdový meč a myslel jsem, že ani má kouzla proti němu neobstojí. Na druhou stranu jsem věděl za jakým účelem byl stvořen a k čemu jeho magie sloužila. Mohl jsem to očekávat.

Na kratičkou chvíli se ji v obličeji objevil překvapený výraz, ale pak se v ní probudila zuřivá touha mě porazit. Opravdu se nehodlala vzdát snadno. Vyhnal jsem z hlavy veškeré zbytečné myšlenky, a soustředil jen na ni, a na její pohyby. K mé sílicí radosti byla i ona velice zdatná šermířka, prodlužující se boj mě bavil čím dál tím více. Zrychlil jsem své pohyby a zesílil údery, a pro ní najednou bylo zložitější držet se mnou krok. Byl jsem rozhodnut ji udolat pomalu.

Do posledního úderu jsem vložil veškerou svou zbývající sílu což ji vyhodilo Smaragdový meč z rukou, v ladném oblouku odletěl stranou a šikmě se zabodl do země. Pocítil jsem úlevu a zároveň vzrušení, její oči mne pozorovaly jako bych byl nějaké obludné zvíře které ji hodlá pozřít.

,,Vyhrál jsem," konstatoval jsem a rozmáchl se. Zavřela oči a ani se nepohnula, nejspíš se smířila se svým osudem. Ta chvíle když ji ostří zasáhlo a prokousávalo se zbrojí byla opojná. Nedával jsem však do rány příliš síly abych ji nerozťal vejpůl.

Na zem se složila s neuvěřitelnou lehkostí. Téměř neslyšně vzdychla a tráva kolem ní se začala barvit do ruda. Ruka s mečem se mi mírně zachvěla když na mě pohlédla. Tak smířlivý výraz ve tváři jsem ještě nikdy nespatřil. Chtěl jsem své dílo dokončit, ale drak co ji doprovázel strašlivě zaryčel. I na pokraji vysílení amsrti se k nám začal plazit.

,,Nech ji být! Vem si ten prokletý meč a odejdi!" zavrčel a vycenil na mě zuby. Zaváhal jsem. Smaragdový meč jsem měl na dosah a mohl jsem si jej kdykoliv vzít, na druhou stranu jsem chtěl své vítězství završti dívčiným usmrcením.

,,Umírá, už ti nebude příteží!"

,,Budiž," přikývl jsem nakonec. Nebylo třeba to zbytečně dramatizovat, vyhrál jsem a získal Smaragdový meč. Doma v knihovně budu mít spoustu podkladů a času k přeložení run, a až získám jeho tajemství, nic už mne nezastaví. Naposledy jsem pohlédl do její čím dál tím bledší tváře, pak jsem se přesunul k meči a roztřesenýma rukama jej vytáhl z půdy. Vnímal jsem jak mi pod prsty jemně vibruje, pocit ho vlastnit byl nepopsatelný. Poté jsem zavelel k odjezdu.

*****

Cítila jsem se velmi zmatená když jsem se probudila a zírala do rudočerné plachty nad sebou. Měla jsem přeci zemřít a takhle určitě posmrtný život nevypadal. Pokoušela jsem se posadit ale rána přes hruď mě velmi bolela.

,,Vidím že jsi vzhůru," vešel do stanu mladý voják. Instinktivně to se mnou trhlo když jsem si všimla Varešova znaku na jeho prsou. Takže mě zajali?

,,Konečně!" uslyšela jsem povědomé uchechtnutí a vzápětí na to strčil Darak svojí tlamu do vchodu. Byl na něj příliš úzký a nízky, takže se mu tam vměstnala jen špička čenichu. Připadala jsem si čím dál tím zmatenější.

,,Můžeš se uklidnit, žádné nebezpečí ti už nehrozí," snažil se mě voják utěšit.

,,Opravdu?" pronesla jsem značně nevěřícně i přes to, že Darak funěl dovnitř a neustále natáčel hlavu jak se pokoušel nahlédnout.

,,Asi mi to nebudeš věřit ale je tomu tak," přikývl a sundal si helmici. Tu tvář si nešlo s nikým splést, byl to Galreat, Varešův syn.

,,Já tomu nerozumím," řekla jsem nechápavě. Měla jsem pocit že se někdo strašlivě spletl.

,,To bude na dlouhé vyprávění," usmál se a sedl si ke mně. ,,Otec dříve nebýval tak špatný, ale kouzla ho změnila. Začal být posedlý mocí a věčností. Proto chtěl získat Smaragdový meč a proto tě musel porazit," začal vysvětlovat.

,,Pak jsem ale prohrála," vzdychla jsem smutně. ,,Všechno co jsem pro to udělala, lidé kteří zemřeli, bylo to zbytečné. Co teď Vareše zastaví?" pohlédla jsem na něj a chtělo se mi brečet.

,,To nebude třeba. Vareš odjel do hradu kde se zamkl v knihovně, a při překladu zešílel. Utekl do podzemních chodeb a doteď jsme ho nenašli. Hádám, že to co zjistil nebylo zrovna to co si představoval," pokrčil Galreat rameny. Nechápala jsem jak pořád může být tak klidný. Dobrá, vévoda zmizel, ale co jeho věrní vojáci? Co dzar'rakové?

,,Jsou tu přece i jeho vojáci. Ti se loupežných nájezdů jen tak nevzdají," oponovala jsem.

,,Nezapomínej že jsem Varešův syn," věnoval mi ublížený pohled. ,,Hrad i dobytá území jsou teď má, další masakry už nedovolím."

,,Čím se můžeš zaručit že tvá vláda stejně nakonec neskončí jako vláda tvého otce?" zeptala jsem se. Věnoval mi tajuplný úsměv.

,,Protože doufám že mi po boku bude sedět moudrá královna."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama