Za deště

19. července 2014 v 15:45 | Denisa Kwapulińská |  Povídky a fanfikce

Nápad na tuto povídku je starý asi přes rok, ale dopracovat jsem se k tomu odhodlala až teď. S tak krátkými povídkami nemám zkušenosti, tak doufám že se vám to bude líbit.


Pro Sally byl déšť osvobozením. Mohla si dělat co chtěla, mohla pobíhat venku a skákat do kaluží. Byla volná. Nemusela se zabývat problémy ve škole či doma. Stačilo se jen usmívat a všichni na ni byli milí.

Ten den opět utekla ven, protože její otec byl zase opilý. A když byl opilý nebylo radno dostat se mu pod ruku.

Rozhodla se pro své oblíbené místo. Starou budovu kde už nikdo dlouhá léta nebydlel. Mohla tam celý den strávit jen tím že seděla a pozorovala kapky deště padající na zem. Ten den však byl něčím významný.

Sledovala déšť když za sebou uslyšela kroky. Otočila se a spatřila mladíka asi jejího věku.

,,Ahoj," usmál se na ni ponekud překvapeně. ,,Co tady děláš?"

,,Pozoruju déšť," řekla a kývla směrem ven. Chlapec přikývl jako by to byla samozřejmost.

,,Je tady krásný výhled a prázdno," vysvětlil a přistoupil blíž. ,,Člověk se tu cítí jako by byl sám na celém světě. Je to smutné ale osvobozující zároveň."

Pak dlouhou dobu mlčky hleděli ven. Sally měla zpočátku strach, ale jakmile mezi sebou prohodili pár slov, zjistila že jsou si v mnohém podobní.

Jmenoval se Jack. Oba rodiče mu dávno umřeli a tak žil jen se svým starším bratrem, který byl závislý na drogách. Musel hodně pracovat, pro obživu, a pro bratrovy drogy. Nikdy nepocítil bratrskou lásku, nevěděl co je to vděk. Proto utíkal sem. Hodiny a hodiny trávil tím že zíral do nebe a představoval si jiný život.

,,Nikdy jsem si tě nevšiml," řekl zamyšleně, ,,a to sem chodím už hodně dlouho."

,,Museli jsme se míjet," usmála se. ,,Ale teď nám asi bylo souzeno se potkat."

,,Osud má zvláštní smysl pro humor."

Pak přišel čas loučení. Sally se nechtělo vracet domů, ale věděla že kdyby se zpozdila, bylo by to jen horší.

,,Zase se tady setkáme. Až bude příště pršet, co ty na to?" navrhl Jack.

,,Dobrá," přikývla a tak si dali malý slib. Takový, že se zde budou pravidelně scházet, pokaždé když se objeví déšť. Jak čas plynul, sbližovali se čím dál tím víc a stali se z nich velmi dobří přátelé. Sally si uvědomovala že je schopna přežívat jen kvůli tomu, že se má komu svěřit a že má tak skvělou oporu. Jack ji pokaždé dokázal zvednout náladu, rozesmát ji a dát ji naději že to jednoho dne bude lepší.

,,Zavři oči. Chci ti něco ukázat," řekl jednoho dne a nabídl ji ruku. Nechala se vést. Věděla že pro ní má nějaké překvapení. Podle ozvěny kroků poznala že se zastavili v obrovské místnosti. Čekala až ji dovolí oči opět otevřít.

Stále ji držel za ruku když ji políbil do vlasů a lehce pohladil po tváři.

,,Dívej se," zašeptal a odstoupil.

Otevřela oči a nevěřícně sledovala to co se před ní odehrávalo. Viděla samu sebe jako malé dítě, svého otce o něco mladšího, a také svou matku kterou si už vůbec nepamatovala. Srdce se jí naplnilo bolestí ale i radostí a smutkem. Zapomněla na ni. Zapomněla jak žena která ji darovala život vypadala. Zapomněla že obětovala život aby ona mohla dále žít.

,,Jacku?" zavolala ho a nedokázala zastavit proud slz. Nechápala co to bylo ani jak to bylo možné. ,,Jacku, kde jsi?" rozhlédla se. Vše se jí před očima rozmazávalo.

,,Tady jsem," zašeptal smutně a zezadu ji objal. ,,Neohlížej se."

,,Proč?" nechápala. ,,Jacku co to má znamenat?"

,,Udělal jsem to pro to aby byl tvůj život šťastnější," vysvětlil. ,,Ta vzpomínka tě posílí," znovu přešel do šepotu a znovu ji lehce políbil do vlasů.

,,Jacku, prosím, děsíš mě."

,,Já vím," pousmál se a odstoupil.

Sally se rozhlédla. Neměla ponětí jak se tady vlastně ocitla, věděla jen že si vzpomněla na nejdůležitější osobu ve svém životě a to ponětí ji hřálo u srdce. Vydala se domů. Jack ji pozoroval jak odchází a pak pohlédl na zataženou oblohu ze které se snášely kapičky vody.

Duch vzpomínek kterému nikdo neděkuje, na kterého nikdo nemyslí, na kterého si nikdo nevzpomene...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Etsuko Nakamura Etsuko Nakamura | Web | 20. července 2014 v 20:33 | Reagovat

Úplně nádherná povídka. Poznávám v tom stopečky z tvých malých let. Jen bych trochu doporučovala popsat místa a postavy. Ne nijak rozsáhle, ale jednou dvěma větičkama, například u místa:  Vyšla na střechu odkud viděla na střechy okolních rodinných domů a pod. a u postav například, usmívaly se na ni modré oči. Inak je to velmi pěkný příběh.

2 Denisa Kwapulińská Denisa Kwapulińská | Web | 20. července 2014 v 20:37 | Reagovat

[1]: Díky, tvorba je to čerstvá, momentální nápad a jak se znám, za pár měsíců to asi zase předělám. Ale popisy tam moc nechci dávat. Vždycky mám s nimi problémy, dávám jich moc, takže jsem chtěla zkusit něco nepopisného. Aby zapracovala fantazije četnářů, ale díky.

3 Denisa Kwapulińská Denisa Kwapulińská | Web | 20. července 2014 v 20:37 | Reagovat

[2]: ehm fantazie čtenářů XD

4 Etsuko Nakamura Etsuko Nakamura | Web | 20. července 2014 v 21:30 | Reagovat

[2]:[3]: aha tak to potom jo :-) inak je to velmi pěkná práce :-) Ucucnu si ju k sobě XD

5 Denisa Kwapulińská Denisa Kwapulińská | Web | 20. července 2014 v 21:47 | Reagovat

[4]: Jako vždy XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama