Dívka, která přísahala (část první)

14. srpna 2014 v 9:29 | Denisa Kwapulińská

První krátká ochutnávka, zatím to není dodělané, a je možné že tuhle část ještě pozměním...



Byl obyčejný letní den. Enrique ji dovolil aby si společně s ním zajela do lesa zastřílet. Lukostřelba ji bavila. Jenže museli být opatrní. Kdyby je přistihli rodiče, či jejich nohsledi, byl by z toho velký problém. Francis to měla zakázáno. Měla se učit jak být správnou dámou a ne někde trajdat po lesích.

Otec i matka ji osud určili ode dne narození. Měla se stát manželkou někoho vysoce postaveného. Výš než byla jejich rodina. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby skončila jako královna. Majetek by vzrostl a topili by se v bohaství. Co na tom, že ona s tím nesouhlasila?

,,Co se tváříš tak smutně?" zeptal se ji, a přinutil koně aby s tím jejím srovnal krok.

,,Mám strach že vyhodí Anny, protože mě brávala sebou na trhy. Prý se dcera vážených občanů netoulá po ulicích s otrhamci," zafňukala. Její bratr se zamračil.

,,Pokusím se s nimi o tom promluvit. A pokud stejně budou trvat na svém, něco pro Anny seženu. Mám ve městě hodně přátel," snažil se ji uklidnit.

,,Jsi si jistý?" zvedla k němu uslzené oči.

,,Naprosto. Krom toho, po tak dobré kuchařce se jen zapráší, neboj se," věnoval ji úsměv. Fran přikývla.

,,Dobře, ale stejně to nechápu. Copak tátovi a mámě nezáleží na našem štěstí?"

,,Nemysli na to, Fran. Sláva a bohaství jim zastínila mysl," povzdychl si. Pak se opatrně rozhlédl, jestli nikdo není poblíž.

,,Mám v plánu odjet pryč. Zamluvil jsem si místo na lodi," zašeptal. Francis se rozzářily oči.

,,Vzal by jsi mě sebou?" zeptala se ho dychtivě.

,,Jsi ještě moc mladá," posmutněl. ,,To by nedovolili. Ale slibuju, že se pro tebe pak vrátím. Jonathan na tebe dá pozor."

,,Jonathan?" vyjekla překvapeně. Jonathan byl jejich komorník. Pořád se tvářil suše a apaticky. Nezdálo se, že by ho zajímalo něco jiného než jeho práce.

,,Jsme dobří přátelé," přikývl. ,,Nesmíš se nechat zmást jeho zevnějšekem. On," Enrique přešel do ještě tiššího šepotu, ,,patří ke skupině lidí, kteří chtějí ukončit království. Hodně mi pomohl."

,,Ukončit království?" nechápala. Jejich král byl tyran, ale měl obrovskou armádu a speciální policejní sbor, který každou rebelii zničil hned v zárodku. Něco takového bylo prostě nemyslitelné.

,,Vím, že to zní jako bláznovství, ale je jich hodně. Víc než si dokážeš představit. Skrývají se na těch nejméně předpokladatelných místech. Mají své lidi dokonce i v paláci!!" vychrlil vzrušeně.

,,Opravdu se vrátíš?" zeptala se ho aby se ujistila. Nadšení v jeho očích ji trochu děsilo.

,,Samozřejmě že se vrátím, přece bych tě tu nemohl nechat!"

…......................

Otevřela oči. Pohled na kazetový strop nad hlavou ji uklidnil. Už si ani nepamatovala jak je to dlouho, kdy naposledy spala ve vlastní posteli. Ta hebkost, vůně a měkkost. Už jen ta představa, že by ji znovu strčili do té malé, tmavé komory ji doháněla k šílenství. Potřebovala se dostat pryč. Jak dlouho ještě bude muset čekat než se bratr vrátí? A vrátí se vůbec? Takové myšlenky ji trápily už tři dlouhé roky. Nechtěla si to připustit, ale někde v koutku duše si připadala zrazená.

Tři krátká zaťukání na dveře. Francis se posadila a pobídla osobu aby vstoupila. Byl to Jonathan, který ji od Enriquova odjezdu pomáhal. Jenom díky němu a jeho podpoře byla schopna ty hrozné dny přežít.

,,Co se děje Johne?" zeptala se unaveně. Komorník sice věděl že trpí nespavostí, ale jen málokdy ji vyrušoval.

,,Mám pro vás dobrou zprávu, slečno," usmál se. Fran se prudce narovnala a srdce se jí rozbušilo.

,,Váš bratr, Enrique, se vrátil. Připlul asi před hodinou a ubytoval se v hostinci nedaleko přístavu," pokračoval dychtivě. ,,Na lodi které velí revolucionářská armáda!"

,,Johne," vydechla. Netušila jestli se má radovat a nebo se bát. Pokud se tady objevili revolucionáři, je vysoce pravděpodobné že se konečně pokusí o převrat. Ale to se neobejde bez zabíjení. ,,Má pro mě nějaký vzkaz?" zeptala se nakonec se staženým hrdlem. Komorník se na chvíli poněkud uklidnil.

,,Nemáte se za žádnou cenu vydávat pryč z domu. Bude tu všude velký zmatek a mohla byste přijít k úrazu. Příjde si pro vás až bude po všem," vysvětlil.

,,Jak si může myslet že tady budu jen tak sedět a čekat?!" vyhrkla rozčíleně. ,,Po tolika letech, po tom všem co jsem zažila a přetrpěla... Chci ho vidět, Johne. Musím ho vidět!"

,,Uvidíte ho, jen musíte počkat. Čekala jste roky, co je proti tomu pár hodin?" věnoval ji pohled. Fran zjihla. Byla to pravda. Královští nebudou mít slitování. Pár hodin ji možná nezabije.

,,Dobrá," povzdychla si. ,,Běž, chci být sama," máchla rukou. Jonathan se uklonil a vycouval z místnosti. Fran chvíli seděla na lůžku a poslouchala, pak tiše vstala a vyplížila se na chodbu. Bylo tam pusto a prázdno. Komorník ji důvěřoval a ona se kvůli tomu cítila špatně, jenže čekání si za ty tři roky užila až až. Neměla sice na noční toulky vhodné šaty, ale nechtěla ztrácet čas převlékáním, bude si přes sebe muset přehodit jen plášť. Sešla po schodišti a zarazila se když si všimla úzkého pruhu světla unikajícího zpod dvěří přijimacího salónku. Pro rodiče nebylo obvyklé mít v tak pozdní noční hodinu nějaké návštěvy. Přemohla ji zvědavost. Přikradla se ke dveřím a zaposlouchala se. Rozpoznala matčin a otcův hlas, mluvili s někým neznámým. Srdce se jí rozbušilo v tušení něčeho špatného. Jemně stiskla kliku a dveře se pootevřely.

,,Zradil nás! Naše vlastní krev!" zavzlykala matka, avšak její pláč pozbýval slz.

,,Dělejte si s ním co chcete, už to není náš syn!" řekl otec tvrdě.

,,Rozumím. Nemusíte se obávat, vše je už připraveno," ozval se hlas neznámého, a konečně vstoupil do dívčina zorného pole. Francis zalapala po dechu. Velitel pořádkové služby. Nevěřícně udělala krok vzad. Copak rodiče Enriqueho udali? Byli schopní klesnout tak hluboko? S hrůzou si uvědomila, že tajná operace revolucionářů už není tak tajná a bratrovi že jde o život. Musí něco udělat!

,,Co tady děláš?" zasyčel za ní znenadání nějaký mužský hlas. Prudce se otočila. Další z královských nohsledů.

,,Já... já jsem..." koktala, srdce ji bušilo jako šílené.

,,Poslouchala za dveřmi?" zeptal se děsivě.

,,Jsem Francis Renarde! Toto je můj dům a můžu si v něm dělat co chci!" vyhrkla nakonec povýšeně. Doufala že to zabere, musí to zabrat.

,,V tom případě se omluvám slečno, doprovodím vás do vaší ložnice," uchopil ji s úlisným úsměvem za loket.

,,Dejte ty pracky pryč!" zaječela, vzápětí uslyšela jak se dveře od salónku za jejími zády prudce rozevřely.

,,Co se to ta tady děje Grassiere?" vyštěkl velitel a změřil si ho rozzlobeným pohledem.

,,Jen jsem se pokoušel slečnu upozornit na to, že se ve městě vyskytují revolucionáři a královští sympatizantni mohou být v nebepečí, proto by bylo lepší kdyby nevycházela ze svého pokoje," vysvětlil nevinně.

,,Dobrá, slečno Francis," pohlédl na ni. ,,Velice se vám omlouváme za nepohodlí, ale ocitli jsme se ve velice nebezpečné době. Pro vaše dobro bude lepší když zůstanete ve svém pokoji. Grassier vás v případě nutnosti ochrání," řekl a tím bylo rozhodnuto, jeho pohled nepřipouštěl námitky. Rodiče ani nepípli, jen se za jeho zády nervózně krčili.

,,Ach," vzdychla a doufala že to zní dostatečně hloupě jako kdyby ničemu nerozuměla. ,,Mohl by se mnou být i Jonathan?" Velitel se zatvářil poněkud nechápavě.

,,To je náš komorník," vysvětlil otec spěšně když si toho všiml, ,,ve své práci se vyzná a Francis je taková slaboučká, hloupoučká dívka..."

,,Zavolejte ho," nenechal ho domluvit. ,,pokud se jí váš syn pokusí kontaktovat bude lepší když ji bude hlídat víc mužů. Grassiere, víte co máte dělat. Monsieur, madame, teď se s vámi musím rozloučit, mé povinnosti si mě žádají jinde," uklonil se a spěšně odkráčel. Francis byla odvedena zpět do svého pokoje, potřebovala vymyslet jak se zbavit toho královského aby si mohla s Johnem promluvit. Měla pocit, že se strachy zblázní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama