Kapitola 9: Bože, jsi tam?

14. září 2014 v 13:29 | Autor: Mrs.LillyHerondale-Shreave, Překladatel: Denisa Kwapulińská |  Neviditelní (Neviditelní 1)

Dokáže víra pomoci?


,,Mardrine," řekla Esselle.

,,Hm?" odpověděl jí a pokračoval v tom co dělal, hryzal konec tužky a četl si ze svého poznámkového bloku.

,,Myslíš si, že Bůh doopravdy existuje?" zeptala se a tak vzhlédl. Jeho chování se nezměnilo, ale doslova se do ní vpil očima.

,,Ovšem, že je. V to věřím," vysvětlil. Mlčela. ,,Copak ty ne?"

Esselle se pohupovala v houpací síti na terase jeho přístřešku a prohlížela si město pod nimi. Nevychovávali ji ve víře k Bohu. Její rodiče sice byli věřící, ale řekli jí že chtějí aby se rozhodla sama. Teď umírala a byl čas se rozhodnout. Je tam a nebo tam není?

Mardrin si povzdychl a zaklapl zápisník. Závěrečné zkoušky byly tento týden a on se vždycky tvrdě připravoval. Ale nevadilo mu to dělat s ní. Zapadající slunce mu přidalo do obličeje i vlasů stíny. Tvář měl plnou úhlů a struktur. Nic jemného ani hladkého. Vlasy mu zlatě zářily když se nad ním třpytilo slunce, jako by skoro jiskřily. Žlutozelené oči ve slunci připomínaly ty kočičí. Prostě krása.

,,Esselle," začal, ale ona ho přerušila.

,,Nechci abys mě v tom nějak ovlivňoval či podporoval. Možná jsem chodila do soukromé školy, ale nebyla jsem tak vychovaná. Nevychovali mě abych věřila. Tebe ano." Jistěže měla pocit jako kdyby tam někde nahoře byla nějaká vyšší síla, která je pozoruje. Její prarodiče byli oba katolíci a všichni v rodině byli samí zanícení náboženští šílenci. Měla to v krvi. Jenže bez podpory svých rodičů-vědců to bylo... takovéhle věci prostě byly těžké.

,,Věřím v to celým svým srdcem, svou myslí, tělem i duší," zvedl se ze židle. Usmála se.

,,Podívejme, nejsme my najednou nějaký svatoušek," řekla když se postavil. Pokrčil rameny.

,,Více či méně," odpověděl a ukradl si polibek.

,,Takže," pokračovala. ,,Máš ty všechny svoje, no, ty kterým se říká posvátnosti?"zeptala se. Zavřel oči a rozesmál se. Ruce měl opřené o síť na její straně, pak ji pohlédl do očí.

,,Zlatíčko, nejspíš máš na mysli, svátosti," vysvětlil.

,,To je jedno! Svátosti. Nežertuj o tom se mnou!" vyhrkla se smíchem, pak se s ironickým úsměvem na rtech nahnula. ,,Víš, že jsem tak trochu unavená z těch tvých sarkastických poznámek," řekla. Zašklebil se na ní a kývaje hlavou se stále přibližoval.

,,Jasňačka," souhlasil, rozzářila se a objala ho rukama kolem krku.

,,Huh!" vydechl. Oba se v teplmé slunečním svitu usmívali. Přesně tohle byly ty časy které ji budou chybět až už tu nebude. Ale tuhle myšlenku raději rychle odstrčila stranou, nechtěla aby jí něco tak morbidního zkazilo chvilku s Mardrinem. Může si s tím zkazit něco jiného, ale ne okamžik kdy ji bude líbat. Takové časy jsou posvátné.

Jejich rty se dotkly a Esselle z toho začalo mravenčit po celém těle. Měla chuť se smát. Přemýšlela o tom co by se stalo kdyby právě teď přišli její rodiče. Nejspíš by jí to zpočátku přišlo vtipné, ale pak by se asi zlobila, že jim to pokazili.

Vzal ji do náruče, zvedla se z houpací sítě s prsty zatnutými do jeho zlatých vlasů. Když se objímali a líbali, ten šírý prostor mezi nimi konečně zmizel. Nechtěla zemřít. Rozhodla se, že bude bojovat. Už jen proto, že momentů jako jsou tyto by mohlo být víc. Byla připravena se odtáhnout ale udělalo se jí špatně štěstím i závratí. Konečky jeho prstů ji laskaly po zádech. Tak jako vždycky, a jako vždycky bude. Protože v tu chvíli se rozhodla že bude žít, že nehodlá zemřít. Kvůli němu přežije. Kvůli Seleně, kvůli rodičům. Ale ze všeho nejvíc, kvůli sobě.

Zvedla nohy do vzduchu, stále jí držel nepřestávaje ji líbat. Tak to bylo. Ještě jedna malá věc a byla si jistá že se pohne. Mardrin ji nerad držel takovýmto způsobem. Měl pocit, že je to hloupé klišé z filmů. Ale to Esselle to nevadilo. Ve skutečnosti to milovala ze všeho nejvíc. Takže si cenila těch prá okamžiků když se to stalo. A pak byl konec a ona chtěla pokračovat. Zatahala ho za vlasy a smála se mu do očí. I to neměl příliš rád. Napodobil jí až se nakonec oba rozesmáli. Nohama se opět dotkla země a zase stála jen se svou vlastní pomocí.

,,Nesnáším když to děláš," řekl s úsměvem. Na pokraji záchvatu přikývla.

,,Ach, ale já vím," řekla a políbila ho. ,,Proto to taky dělám!" znovu mu věnovala polibek.

,,Už to, prosímtě, nedělej," také ji políbil. Čas jako by se zpomalil. Byla zrovna polovina května, když je počasí zrovna tak nádherné, Essellino nejobíbenější období. Nebo spíš, druhé nejoblíbenější. Odtáhla se s očima stále zavřenýma.

,,Chci se tě na něco zeptat," řekla.

,,Cokoliv chceš," odpověděl. Otevřela oči a usmála se.

,,Ale ne. Beru to zpět! Ten pohled znám!" vyhrkl, její úsměv se prohloubil.

,,Ty máš ty svoje posvátnosti," vysvětlila a Mardrin protočil očima. ,,A já je chci mít taky."

,,Myslím, že je to dobrý nápad."

*********

Esselle dostala to, o čem vždycky zapomínala že jsou to svátosti a ne posvátnosti, poměrně záhy, protože Mardrin znal jednoho chlápka. Už jenom ta myšlenka ji nutila obracet oči v sloup. Vždycky znal nějakého chlápka.

Konalo se to v nádherném kostele se vším všady. Od toho okamžiku ji naučil všemu co věděl a Esselle se dozvěděla že má víra léčebné účinky, tedy pokud navštěvujete mši. Ať to bylo cokoliv. A tak tam chodila. Od té doby každou neděli, a nikdy nechyběla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama