Kapitola 12: Probuzení

17. října 2014 v 14:07 | Autor: Mrs.LillyHerondale-Shreave, Překladatel: Denisa Kwapulińská |  Neviditelní (Neviditelní 1)

Co se vlastně stalo? Pro Esselle už nic nebude jako dřív.


Nad sebou měla světla. Opatrně se rozhlédla ze strany na stranu. Místnost ve které se nacházela byla bílá a jasně prozářená. Pomalu se posadila, uvnitř se cítila prázdně jako by sem vůbec nepatřila. Na sobě měla bílé tílko a elastické kalhoty po kolena téže barvy. Opět se rozhlédla. Uviděla dveře, žádná okna. Naproti ní byla zvláštní skříň z podivného metalického skla, skrz které dokázala částečně vidět dovnitř. Kde se to octla? Bylo to hodně divné místo k probuzení. Náhle ji začala bolet hlava, zvedla ruku a lehce se jí dotkla. Zamračila se. Její vlasy. Přejela po nich prsty až ke konečkům. Zvláštní. Už nebyly blonďaté. Ten nádherný melír byl prostě pryč. A také už nebyly krátké. Dokonce byly mnohem delší než předtím co si je nechala zkrátit. Měla z toho zvláštní pocit. Jako když si na chvíli zdřímnete, a když se probudíte litujete toho jak dlouho jste spali. Začala si prohlížet své hladké a jemné ruce s dlouhými a dobře opečovávanými nehty. Pak ze sebe stáhla přikrývku a sklouzla na stranu postele. Nedosáhla na podlahu, tak vysoko postel byla. Palce měla kupodivu obarveny načerveno. Nohama máchala tam a zpět, jak to vždycky dělávala když byla na houpačce, ale prsty sotva škrábla o zem. Pevně se zapřela dlaněmi o postel a nahrbeně se sklonila. Její oblíbenou barvou nebyla červená ale fialová.

,,Je vzhůru!" zakřičel kdosi. Vzhlédla a spatřila muže, pravděpodobně ze středozápadu, s pleší a v laboratorním plášti. Zběsile na ní zíral, postávaje u dveří, které viděla skrze sklo.

Opět zamračila a znovu se prozkoumala. Všimla si malinkatých a tenkých věcí připojených k její kůži na rukou. Vypadaly tak trochu jako drátky když je odstranila. Divně vypadající stroje po obou stranách postele přestaly pracovat, ať už dělaly cokoliv. Pak se znovu zadívala ke dveřím.

Spousta lidí pobíhala okolo a jiní nervózně postávali. Neviděla toho příliš, ale stačilo jí to k tomu aby sledovala co se děje.

,,Doktory!" zařval kdosi. Sklouzla z postele a pomalu se přiblížila ke dveřím. Zvedla hlavu. Obličeje za sklem se na ni obrátily ve smíšeném výrazu úžasu a hrůzy. Na chvíli se zastavila a prohlížela si je. Kde to ksakru je? Pomalu se natáhla po klice.

,,Elle?" uslyšela za sebou. S trhnutím se otočila. Před dveřmi kterých si prve nevšimla stály dvě postavy bok po boku. Její matka a otec.

,,Mami! Tati!" vykřikla s úlevou a skočila jim do náruče. Zprvu si toho nevšimla, ale matčino srdce divoce bušilo. Cítila jak těžce dýchá a jak pevné je otcovo sevření. Vzhlédla, připravena něco říct, ale oči se ji rozšířily překvapením.

,,Mami, tati!" vyhrkla. Její matka se na ni usmívala těma nejuslzenějšíma očima, které kdy u ní viděla. I otcovy hluboké a upřímné oči byly naplněny slzami.

,,Vypadáte tak staře!" vydechla. Pořád vypadali mladě, ale byli tak nějak starší. Kůže její matky zestárla nejméně o deset let, možná patnáct, stejně tak otcova, jehož vlasy zešedivěly. Oči měli propadlejší, tváře plné vrásek a barva matčiných vlasů zmatněla.

,,A ty vypadáš pořád stejně," usmála se matka.

,,Hm," bylo jediné co ze sebe Esselle dostala. Otec se také pousmál a pohladil ji po vlasech.

,,Věděl jsem, že se nám to jednoho dne podaří," řekl.

,,O čem to mluvíte?" podivila se.

,,Zlatíčko, už je to... nějaká doba," řekla těžce.

,,Nějaká doba? Odkdy? Utekla jsem z Mardrinova domů," odeskla sarkasticky. Mardrin. Srdce se jí bolestivě rozbušilo. Jak to že tu nebyl? Kam se poděl? Možná tu byl když ještě nebyla vzhůru. Potřebovala ho najít. Teď když se probudila potřebovala být s tím koho milovala, a také ji vysvětlení.

,,Mardrin!" vykřikla a vymanila se z objetí. Matka těžce polkla a otec strnul.

,,Kde je ten úžasný malý šmejd? Musím s ním mluvit!" vyrazila směrem k posteli. Určitě tam někde byly boty které by si mohla nazout.

,,Elle, drahoušku," začala matka a vyrazila za ní.

,,Bože, musela jsem být mimo snad týden!" vyhrkla Esselle, rozhlédla se a spatřila zrcadlo. Přiřítila se k němu a pohlédla svůj odraz. Upravila si pár neposedných kadeří když se zarazila. Týden. Poslední věc kterou si pamatovala byla automobilová nehoda. Neměla však žádné škrábance ani modřiny, které by o tom vypovídaly. Prsty si přejela po kůži a obočí se jí tázavě nadzvedlo. Obličej ji jen zářil. Vypadala zdravě i se tak cítila. Žádná známka nemoci. Něco bylo špatně. Oba rodiče se zastavili za jejími zády.

,,Jaktože nejsem," začala ale matka jí přerušila.

,,Elle, měla jsi nehodu," vysvětlila.

,,Já vím, ale," vzdychla a opět se dotkla kůže na rukou. ,,Cože?" zamumlala si pro sebe.

,,Bylo to na dálnici," pokračovala.

,,Jo, jela jsem domů, před pár dny. Kde to jsme? V laboratoři? Tuhle část jsem nikdy neviděla," řekla a otec na ní podivně zadíval.

,,Vracela ses domů ale příliš rychle. Vyjela jsi přímo z dálnice," řekl.

,,Já vím-!" vykřikla ale přerušil ji.

,,Před 28 lety!" dokončil. Esselle strnula. Cože to právě řek?

,,Cože?" nechápala. Matka těžce polkla.

,,Esselle, tu automobilovou nehodu jsi měla před 28 lety," vysvětlila, Esselle se na ni s hrůzou otočila. ,,A zemřela jsi při ní," dokončila. Udělala krok zpět.

,,Zešíleli jste? Co je to za blbost? Kde mám mobil?" zeptala se.

,,To bylo před lety," zakroutil hlavou. ,,Dneska nikdo iPhony nepoužívá. Společnost zavřeli už před lety," vysvětlil. Nechápavě na ně koukala.

,,Jaký je rok?"

,,Drahoušku," začala Vivienne, přičemž k ní přistoupila ale Esselle zakřičela.

,,Jaký je rok?!" pokračovala důrazněji. Zastavila a jemně ji uchopila za ruce.

,,2045," řekla a Essellina mysl zase zčernala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama