Kapitola 13: Rok 2045

24. října 2014 v 21:26 | Autor: Mrs.LillyHerondale-Shreave, Překladatel: Denisa Kwapulińská |  Neviditelní (Neviditelní 1)

Není lehké zaspat několik desetiletí...


,,2045," zašeptala Esselle, ,, Rok 2045," zopakovala. Ani si neuvědomila jak pevně se drží okraje postele aby neztratila rovnováhu. Dýchala ztěžka a hluboce. Pohlédla na své rodiče.

,,Jakto, že je sakra rok 2045?" zeptala se. Měla pocit, že jí každou chvíli přeskočí a zblázní se. Jak prostě jen tak můžou 17 leté holce říct, že spala 28 let?

Vivienne těžce polkla. ,,Esselle," začala. Její manžel ji však přerušil.

,,Po té nehodě co jsi měla jsi zemřela," vysvětlil. ,,Nemohli jsme tě jen tak ztratit," povzdychl si smutně. Esselle jemně nadzvedla obočí. ,,Pracovali jsme tady v laboratoři na jednom experimentu," pokračoval.

,,Věděli jsme, že to může být riskatní, ale zkusit jsme to museli. Zkusit tě zachránit. Byla jsi naše jediné dítě," vmísila se do toho Vivianne, její pohled na chvíli spočinul na zemi. ,,A tak jsme tě zmrazili, do té doby než tě jednoho dne budeme moct vrátit zpět," řekla a manžel jí vzal za ruku.

,,A fungovalo to. Minulý týden jsme tě vytáhli z komory, jevila jsi znaky rozmrzování. Probouzela jsi se. Tvé srdce zase začalo normálně bít, samo od sebe. Zmrazili jsme tě totiž dřív než jsi doopravdy zemřela, tvé srdce se tehdy téměř zastavilo," řekl.

,,Téměř," přikývla jeho manželka. Oba se na sebe usmáli a pak pohlédli na svou dceru.

,,Ale teď jsi tady," matčin tón byl jemný a její oči byly uslzené jako by měla každou chvíli začít plakat. ,,Ale jsi pořád naživu a pořád s námi, mysleli jsme, že jsme tě nadobro ztratili."

Esselle překřížila paže a rozhlédla se. Jak se to jen mohlo stát? Nevěděla co si má myslet. Kde by jen měla začít? ,,Co je tohle za místo?" zeptala se nakonec. Její otec měl paži omotanou kolem Viviannina pasu, přičemž ona měla paži opřenou o jeho hruď, jako by pózovali pro nějaký časopis. Matka se zamračeně rozhlédla.

,,Hm, zhruba asi tak před sedmi lety, že Henry, jsme laboratoř rozšířili," vysvětlila.

,,Ano, v únoru to bude osm let, že?" ozval se a jeho manželka souhlasně přikývla.

,,Jaké je dnešní datum?" zeptala se Esselle a uvelebila se na posteli. Cítila že kažou chvíli omdlí. Měla závratě a neuvěřitelně lehkou hlavu. Takhle by sebou plácla jen do polštářů a ne na chladnou vydlážděnou podlahu.

,,Prvního června, 2045," usmála se Vivienne. ,,Tvůj oblíbený měsíc." Esselle těžce polkla. Červen měla ráda z těch důvodů nad kterými teď přemýšlet nechtěla. Její oči se znovu setkaly s těmi rodičů. Přišla si tak strašně mimo toto místo a čas. Bolelo ji v hrudi a strašně touřila po domově.

,,Chci jít domů. Chci svůj pokoj a zase vidět náš dům," řekla. ,,Chci zpátky."

Matka se usmála. ,,Doufala jsem, že to řekneš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama