Kapitola 16: Po čem mé srdce touží

16. listopadu 2014 v 16:51 | Autor: Mrs.LillyHerondale-Shreave, Překladatel: Denisa Kwapulińská |  Neviditelní (Neviditelní 1)

Dokáže Esselle najít Mardrina?


Ten den bylo částečně zamračeno. Esselle naskočila do nejbližího vlaku a nechala se zavést až do Central parku. Podzemní dráha byla kupodivu naprosto bez poskvrnky. Všechno vypadalo úhledně

a blyštělo se, dokonce i vlaky. Cestou se několikrát ztratila, což ji štvalo, ale na druhou stranu si to i jistým způsobem užívala, protože způsob jakým nový systém fungoval byl prostě zvláštní. Pousmála se když se zastavila před vstupem do Central parku a zhluboka se nadechla. Konečně se cítila doma. Konečně našla místo, které může nazývat domovem, a které se vůbec nezměnilo.

Stromy zářily zelení a cestičky byly vydlážděny kameny. Dokonce i kola, na kterých ji lidé míjeli, vypadala úplně jinak. Ale na tom vlastně nezáleželo, důležitější bylo, že je stále používali. Matky držely své děti v náručích bok po boku s usmívajícími se muži. Náhle ji zaplavila úzkost. Vždyť mohla být jako ony. Zhluboka se nadechla a pokračovala v cestě. Vysoko nad ní se tyčily koruny stromů, které vytvářely překrásnou klenbu. Nedaleké vrby se se svými houpajícími se větvemi zlehka dotýkaly vodní hladiny. Ohlédla se a všimla si, že slunce pokročilo do poloviny své cesty. V jeho zlatavém světle mělo okolí žlutavo nazelenalý nádech. Takový, který bývá ve filmech jako například její oblíbený Transformers. Byla si jistá, že kdyby někoho zastavila a zeptala se ho na to, určitě by na ni koukal jako kdyby jí narostlo deset hlav. Celý park prošla během chvilky. Znala ho velice dobře už jako dítě, protože v něm defakto vyrostla.

Vystoupala na kopec s jejím stromem. Z vrcholu byl výhled na nádherný most kde se natáčel Stuart Little. Jako dítě se na něj strašně ráda dívala když běžel v televizi. Voda ve světle pableskovala a Esselle se usmála. Bývala tu půjčovna loděk, kde jste si nějakou mohli pronajmout a proveslovat rybníček křížem krážem, a hned vedle naprosto senzační restaurace. Restaurace zůstala ale půjčovnu nahradili něčím co vypadalo jako venkovní posezení s krásnými železnými stoly a židlemi. Místo bylo ohrazeno zdí porostlou popínavými rostlinami a květinami. Sluneční světlo se odráželo od tmavě zelených listů. Opřela se o strom a nechala na sebe působit teplo slunečních paprsků. Povzdychla si. Cítila se doma. Konečně klid a mír. Ale z náhlé myšlenky na to jak dlouho byla pryč se jí udělalo špatně, musela zatřást hlavou aby se znovu uklidnila.

Všimla si páru který ruku v ruce kráčel kolem vody. Dívka byla hubená a menšího vzrůstu s tmavými vlasy a světlýma očima. Vysoký dobře stavěný blonďák vedle ní měl nádherně modré oči. Břicho ji sevřel nepříjemný pocit, tolik jí připomínali její bývalý život. Odvrátila se. Co to proboha provedla? Nejen že zničila život sama sobě, když se zachovala jako idiot, ale zmrvila ho i ostatním. Do hajzlu s ní, byla to její vina, že se její přátelé kvůli ní tolik natrápili. Jak jen mohla? Mardrin. Chtěla ho najít. Držet ho v náruči a cítit jeho lásku, líbat ho až ke zbláznění a nikdy ho nepustit. Nikdy, už nikdy a bylo jí to fuk.

Očima prozkoumala svůj strom a znovu se usmála. Vypadal úplně stejně, voněl kůrou a pozdním jarem. Našla na něm vyrytý nápis a její úsměv se rozšířil. Lehce po něm přejela prsty a cítila každou nepatrnou linku. Její a Mardrinovo jméno, společně a navěky. Zpočátku to byl jen zdroj několika vtipů, protože to Mardrin považoval za další lacinou filmovou hloupost, ale jí se to líbilo a zdálo se jí to rozkošné to tu jen tak nechat.

Srdce jí nepatrně pokleslo když Mardrina nespatřila nikde poblíž. Zhluboka se nadechla. Beztak to bylo dost nepravděpodobné. Otočila se a zadívala se na most. Jedna z tváří ji upoutala. Ta, kterou znala tak dobře jako hřbet své ruky. Všechny ty ostré úhly a vlasy zlaté jako svatozář. Znala ty žlutozelené oči a sportovní postavu, poznávala tu tvář, ty rty. Byl to Mardrin. Proti své vůli se usmála. Tak jako by se už nikdy v životě smát neměla. Nohy se jí pohnuly samy od sebe, a pak už jen utíkala, padala a letěla dolů z kopce. Každým krokem mu byla blíž a blíž.

Běžela tak rychle, že několikrát téměř vrazila do kolemstojících lidí, ale na tom nezáleželo. Smála se tak, že kdokoliv jiný by si myslel, že je šílená. Hádala, že tohle je právě to co na svém domově nejvíc miluje. A to, že se tu lidé nemění. Všichni byli Newyorčané, takže všechno bylo v pořádku. Její srdce tlouklo tak zběsile jako by jí chtělo vyskočit z hrudi.

,,Mardrine," zašeptala si pro sebe, když se dostala blíž. Se složenýma rukama se opíral o zábradlí. Ach, vypadal tak stejně! Jako by ho zmrazili společně s ní. Až na to, že na sobě měl košili na knoflíčky s dlouhými rukávy, které měl ohrnuté nad lokty, doplňené o dlouhé černé kalhoty a pracovní obuv. Vlasy měl dlouhé a sčesané dozadu. Tak dlouhé, že se mu na krku kroutily v malé lokýnky. Jeho obličej vypadal mnohem vyzráleji a mužněji, a pleť mu doslova zářila.

,,Mardrine," zopakovala tiše. Nedokázala se toho nabažit. Utíkala tak, že měla pocit jako by měla každou chvíli vzlétnout.

,,Mardrine!" vyhrkla hlasitěji, ale on ji neslyšel.

,,Mardrine!" volala. Úplně zapomněla na to, jak moc nevšímavý umí být, přesto ho pořád miluje. Vzhlédl s pozvednutým obočím. Byl to fakt fešák a Esselle občas mívala pocit, že se do něj zamilovává znovu a znovu. Usmívala se.

,,Mardrine!" opakovala. Výraz jeho tváře byl nečitelný. Vzpřímil se. Jen se smála, nemohla si prostě pomoct. Vběhla mu do náruče a málem ho srazila. Pevně jí kolem pasu ovinul paže až visela zhruba stopu nad zemí. Bez váhání ho uchopila za tvář a políbila ho. Svět pro ní vybuchl jako ohňostroj a sluneční světlo ji hřálo na kůži. Vítr zaševelil skrz její vlasy a ona ho znovu políbila. Bylo to tak dlouho. Dokázala si představit na co asi myslí. Prsty zajela do jeho vlasů, bylo to něco co nedělala po hodně dlouhou dobu. Laskala jeho roztomilé kudrlinky na krku. Jeho rty byly teplé a povědomé, z hlubin jeho hrdla vyrazil nějaký zvuk. Pořád se na něj usmívala a tentokrát mu věnovala polibek důraznější. Chtěla mu něco říct, ale nedokázala se od jeho rtů odtrhnout. A pak si všimla že je něco špatně. Nepřejížděl konečky prstů po jejích zádech tak, jak to vždycky dělal. Bez toho neměli nikdy žádný polibek. Nic takového se nikdy předtím nestalo. Zamračila se. Položila mu ruku na tvář, druhou zezadu na krku a přitáhla si ho blíže. Cítila jak se jeho ruce začaly pomalu a váhavě pohybovat. Přikývla a přitiskla se k jeho ústům tak zprudka až to zabolelo. Znovu ho začala laskat ve vlasech. Nohama stále visela ve vzduchu a tak jemně dotkla země. Jeho dlaně pomalu kroužily po jejich zádech. To bylo ono, to byl on. A pak ji během toho objal. Tak pevně jako by ji nechtěl už pustit. Oplatila mu to. Konečně, pomyslela si, jen mu to nějakou chvíli trvalo. Znovu ho uchopila za tvář, jeho pleť byla pořád tak drsná jak si pamatovala. Přitiskl si ji blíž k sobě až pocítila závrať.

,,Hej!" ozvalo se, ale Esselle hlas ignorovala. Právě prožívala velice důvěrné setkání, takže by lidi mohli laskavě sklapnout a nekazit její romantický okamžik.

,,Mardrine!" ozvalo se znovu. Tentokrát byl hlas ženský. Esselle se nehodlala nechat rozpytlovat, jenže cítila že Mardrin ano. Zdálo se, že nechce, ale něco ho k tomu nutilo.

,,Je to můj manžel!" pokračovala žena a na to se od něj Esselle konečně odtáhla.

,,Manžel?" podivila se. Jeho oči se rozšířily zmatkem a ještě něčím co poznávala. Vždycky to tam bylo když se líbali, ale nikdy nezjistila co to znamená.

,,Esselle," vydechl a přejel ji pohledem zatím co ji stále držel v náruči. Rozhlédla se. Stála tam žena která po nich vrchala vtipný pohled. Její vlasy byly blond, rty měla růžové, velké oči nádherně hnědé a pleť velice světlou. Vypadala dospěleji ale Esselle ji poznala. Byla to Martha. Její ruce sklouzly dolů jak se Mardrinova tvář a hruď odtáhly. Vyčítavě na něj hleděla.

OK, žádná Esselle, nemohla si pomoci ale ten zlomený výraz v Marthině tváři se jí zamlouval. Bylo to jako deja vu/karma která se o dvacet osm let později vrátila aby jí pořádně dožrala. Teď už se jí to tolik nelíbilo, co?

,,Ty jsi ženatý?" zašeptala nevěřícně. Pomalu couvla, a pak se zastavila. Neviděla ho dlouho a vzhledem k okolnostem od něj nechtěla být příliš daleko.

,,Elle," řekl a natáhl se po ní. Lehce se odtáhla, když spatřila jeho tvář plnou bolesti. ,,Jsi... naživu," řekl. Martha k němu přistoupila a uchopila ho za paži.

,,Proč vypadáš tak... tak..." zakoktala se.

,,Já vím!" odsekla. ,,Tak mladě, na sedmnáct," dokončila za ni a pohlédla na Mardrina.

,,Ale jak?" zeptal se. Znovu opatrně couvla. Cítila se tak na očích a tak potupená. Těžce polkla.

,,Já..." začala a oba je přejela je pohledem. Pevně stiskla rty a vzápětí se zahleděla do země, bojovala se slzami které se draly na povrch. ,,Uch, já... už musím jít," vydechla.

,,Elle, počkej!" zavolal, ale ona se prudce otočila a rozběhla se pryč. Chtěla zamířit k východu, ale špatně odbočila. Zatraceně! Uvědomila si, že se nachází pod soukromým mostem, který vypadal opuštěně. Opřela se o kamennou zeď. Položila si ruku přes ústa a schoulila se. Pevně semknula oční víčka a rozvzlykala se. Ta bolest byla příšerná. Jako by jediné co mohla dělat bylo křičet. Rvalo jí to srdce.

,,Elle!" ozvalo se důrazně a pak ji kdosi chytil za ruku a otočil.

,,Ne!" vykřikla a snažila se mu vytrhnout. ,,Nech mě být!" zasténala.

,,Ne," zaprotestoval Mardrin a obě její ruce pevně sevřel ve svých. Stále se snažil ji k sobě obrátit. Oči měl zeširoka otevřené a přísné když k ní rozmlouval. ,,Před 28 lety jsem tě nechal utéct a ztratil jsem tě. Nepřipustím aby se to stalo znovu," řekl.

,,Jsi ženatý!" naléhala na něj a snažila se mu vykroutit. Lehce zavrtěl hlavou.

,,Ach Elle. Bůh ví, že jsem nikdy nikoho nemiloval tak jako tebe," řekl. Esselle pevně sevřela čelisti a ústa se jí stáhla do úzké linky. Nejspíš se chovala jako pořádný spratek, ale komu na tom záleželo? Byl to Mardrin.

,,Jak se to jen mohlo stát?" povzdychl si.

,,Povím ti to," začala, ,,Rodiče mě na třicet let strčili do mrazáku, pak mě vyndali a rozmrazili," řekla sarkasticky. Oči se mu rozšířily. Zapomněla jak moc naivní dokázal být.

,,Proboha Mardrine!" vydechla a prudce máchla rukama, ale stále ji pevně držel. Dýchala ztěžka. Byla naštvaná a cítila se ublížená, všechno najednou. A on ji pozoroval s tím svým výrazem něžné touhy a lásky.

,,Na co zíráš?" vyhrkla. Jemně se usmál a uchopil prsty jeden z pramenů jejich vlasů.

,,Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych tě ještě někdy mohl uvidět. Prostě si užívám výhled," vysvětlil. Srdce se jí zatřepetalo. Chtěla ho líbat, moc, a aby je tentokrát nikdo nepřerušil.

,,Dobře," odvětila. Ten pohled v jeho očích. Cítila jak pomalu ztrácí sílu vůle a svou zlost. ,,Nemyslím si, že by to tvoje žena schvalovala." Rozesmál se.

,,Jo," řekl, přestal se usmívat a konečně ji pustil. ,,Nemyslím, že by to schvalovala," souhlasil. Zahlédla jeho snubní prsten. Navlékla mu ho cizí žena, ale měla to být ona. To ona měla mít tu výsadu.
,,Ze všech možných lidí si vybereš zrovna ji," řekla, protože to bylo jediné co dokázala říct. Pokrčil rameny.
,,Musel jsem to zkusit, ne?" vysvětlil. Snažila se rozluštit co tím chtěl říct, ale jediné čím si byla jistá bylo to, že už to déle nevydrží a rozbrečí se. Vzal si její obličej do dlaní.

,,Neplač Elle," zašeptal.

,,Mardrine," šeptla a znovu se ponořila do jeho náruče. Objímala ho a tiše plakala.
,,Elle, je mi to moc líto, že jsi vůbec neměla ponětí," začal a ona k němu vzhlédla.

,,Ale měla, věděla jsem to," pousmála se.

,,Musela jsi to vědět," přikývl. Nedokázala si pomoct a políbila ho. Prostě musela. Bez váhání jí polibek vrátil a jeho prsty ji příjemně kroužily po zádech. Svírala ho tak pevně jako by měla strach že se promění v prach. A pak toho na ni bylo najednou příliš. Naposledy ho políbila a odtáhla se. Běžela pryč jak nejrychleji dokázala, naskočila do metra a zamířila domů. Domů, kde mohla v klidu zemřít. A tentokrát natrvalo. Nejspíš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama