Tajuplná paměť

18. prosince 2015 v 12:38 | Autor: A.G. Howard, Překladatel: Denisa Kwapulińská |  Polapení

Můj nový projekt, krátká ukázka z první kapitoly z posledního dílu Šepotání.
Alyssa se na konci Divotání rozhodla vrátit otci jeho paměť, jak to nakonec všechno dopadne?


Je to ubohý druh paměti, který funguje pouze pozpátku.
- Lewis Caroll, Za zrcadlem a co tam Alenka našla

Kdysi jsem si myslela, že vzpomínky jsou něco co bychom měli nechat za sebou... zmrazené kousky času, které můžeme znovu navštívit pro jejich sentimentální hodnotu, ale spíš z požitku než z nutnosti. To bylo předtím než jsem si uvědomila, že vzpomínky můžou být klíčem k tomu jak jít dál, jak obnovit osud a budoucnost každého koho si na světě ceníte a milujete.

Stojím před lesklými červenými dveřmi do soukromého kupé Vlaku Vzpomínek. Na vyjímatelném štítku připevněném v závorkách stojí Thomas Gardner.

,,Poměrně zbytečná formalita když je tady fyzicky přítomen," řekl průvodčí - kobercový brouk zhruba mé velikosti - když jsem poprvé zažádala o jmenovku. Střelila jsem po něm rozzlobeným pohledem a trvala na tom, aby udělal co jsem po něm chtěla.

Teď, když se čelem tisknu k mosazi, která mi ochlazuje kůži, si uvědomuju, jak moc pro mě tátovo jméno znamená. Víc než jsem si dokázala představit. Jak se on sám stal něčím víc než o čem jsem kdy snila.


Téměř jsem ho následovala až do kabinky když jsme dorazili. Byl ze všeho tak roztřesený, dokonce dřív než jsme přistáli v Londýně.

Ale kdo by nebyl? Zmenšen do velikosti brouka, přeletět oceán na zádech monarchy stěhovavého. Pořád jsem cítila zbytky slaného vzduchu v ústech. Za svítání, kdy táta konečně začal akceptovat fakt, že jsme cestovali na motýlech, jsme proklouzli dírou v základech železného mostu a přistáli vedle zrezivělého vláčku v podzemním tunelu. Skutečnost, že jsme byli dostatečně malí abychom do vlaku nastoupili tátu natolik šokovalo, až jsem měla strach že mu oči doslova vyskočí z hlavy.

Chci ho chránit, ale on není slabý, a nebudu s ním zacházet jako kdyby byl. Už ne.

Bylo mu devět - jen o dva roky starší než Alenka - když zabloudil do Říše Divů a byl uvězněn pavoučími strážkyněmi hřbitova, ale přesto nějakým způsobem přežil. Bude lepší když těm vzpomínkám bude čelit sám. V opačném případě by se mohl pokusit mě chránit, ale já nepotřebuju ochranu o nic víc než on.

Stálo mě to můj rozum abych získala perspektivu, a pokud to samé budé stát i mého tátu tak ať.

Špičky mých prstů se třesou když přejíždím po písmenech na jmenovce: T-h-o-m-a-s. Dnes táta zjistí své pravé jméno, ne to které mu dala matka. Všechna odhalení a hrůzostrašnosti, které zažil jako dítě, tyhlety zkušenosti nás zavedou do Kdekolivjinde - světa za zrcadlem, kam jsou posílání vyhnanci z Říše Divů. Kryje ji obrovská kopule ze železa, která je vězní uvnitř a deformuje jejich kouzla, takže je tam nemohou používat. Červená a Bílí rytíři obě brány do Kdekolivjinde hlídají.
A mí dva rytíři, Zach a Morfeus, tam jsou uvězněni. Už je to měsíc co byli pohlceni, ale já chci věřit, že jsou pořád naživu.

Musím.

A pak je tu máma, ztracená v rozpadající se Říši Divů, rukojmí té stejné zlomyslné pavoučice, která kdysi držela mého otce ve svém pavučinovém otroctví. Králíčí díra, portál do podsvětní říše byl zničen mou rukou, takže Kdekolivjinde je teď jediný způsob jak se dostat dovnitř.

Jsme na záchrané misi a tátovy vzpomínky jsou klíčem k tomu všemu.

Táhnu své zablácené nohy po červené a černé dlažbě a mířím do předního vozu pro cestující. Svaly mě bolí z té dvacetičtyřhodinové jízdy na monarchovi, a trvalo by to mnohem déle kdyby nás nepřepadla bouřka a nevyzdvihla nás několik tisíc kilometrů do vzduchu. Během několika minut jsme pokryli stovky mil - šílená jízda na kterou táta ani já jen tak nezapomeneme.

Vlasy mi, ochablé z deště, visí na ramenou v divoké spleti platinové blond. Ten propletenec mi doslova sedí, protože přesně vyjadřuje to jak se citím: chaoticky ale unaveně. Podsvětnická část mého srdce se vzdouvá jak se snaží uniknout z lidských pocitů které ji obklopují, ale nedočkám se žádné úlevy dokud nezachráním své nejbližší a nedám věci v Říši Divů do pořádku.

Jenže vím že pak už nikdo z nás nikdy nebude jako dřív.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama